Jsou zvířecí sporty týráním?

Je pochopitelné, že se lidé chtÄ›jí pochlubit, že mají to nejlepší zvíře. Již ve stÅ™edovÄ›ku se lidé pÅ™edhánÄ›li, kdo má nejlepšího konÄ›, psa Äi sokola. Tehdy také zaÄaly vznikat první zvířecí sporty, z nichž nÄ›které, například dostihy, se provozují byÅ¥ v obmÄ›nÄ›né podobÄ› dodnes.

 

 

OvÅ¡em s Äasem se také zmÄ›nily naÅ¡e poznatky o zvířatech. PÅ™estali jsme je považovat za pouhé vÄ›ci a namísto toho v nich vidíme to, co jsou – myslící a cítící bytosti. Proto se také stále ÄastÄ›ji objevuje otázka, zda náhodou nejsou zvířecí sporty týráním.

 

Ta se vynoÅ™uje vždy, když pÅ™i nÄ›které ze soutěží dojde ke zranÄ›ní zvířete. Naposledy se to stalo pÅ™i poslední Velké Pardubické, kdy zemÅ™eli dva konÄ› pÅ™i pádu na Taxisu. Na rozdíl od ÄlovÄ›ka si totiž to zvíře nevybralo tam být. Namísto toho mohlo být například nÄ›kde ve výbÄ›hu a nemuselo zemřít. Z tohoto pohledu se tedy jeví pomÄ›rnÄ› jasné, že se jedná o týrání, zvláštÄ› když k tomu pÅ™ipoÄteme nejrůznÄ›jší případy dopingu.

 

 

OvÅ¡em situace není ani zdaleka tak Äernobílá. AÅ¥ už se jedná o konÄ› Äi psy, jde o zvířata, která byla pro daný úÄel vyÅ¡lechtÄ›na. Jedná se pouze o posílení instinktů, které v daném zvířeti již byly. Plnokrevník například miluje pohyb a baví jej závodit s ostatními. To samé platí například i pro chrty.

 

Znamená to tedy, že k žádnému týrání nedochází? Nikoliv, nelze jej však paušálně odsuzovat. V mnoha zvířecích sportech nalezneme praktiky, které způsobují zvířeti bolest, aby bylo dosaženo žádaných výsledků. Zde je však nutné postihovat konkrétní osoby, nikoliv sport jako celek.

 

Pokud jde o obtížnost závodů, tak ta je například u Velké Pardubické velmi dobÅ™e známá – ne nadarmo se jí říká nejtěžší dostih kontinentu. Každý majitel a trenér by tedy mÄ›l velmi dobÅ™e zvážit, zda na ni jejich zvíře má. Nejenže je totiž startovné drahé, avÅ¡ak úraz, byÅ¥ ne smrtelný, může snadno ukonÄit slibnou kariéru zvířete. A to nikdo nechce.